Paniháj

7. května 2011 v 9:08 | Jarča |  Pověsti z mého okolí
Napsal: Bohumil Řezníček
(Pověst ze Zborovicka)
Mezi Zborovicemi a Zdislavicemi je kopeček s kapličkou sv. Anny. Za starých časů tu rostl pěkný hájek s mohutnými stromy. Bylo to za feudalismu, kdy většina půdy a téměř všechny lesy patřívaly šlechtě.
Háj u Zborovic byl oblíbeným místem hradní paní ze Zdislavic. Jezdívala sem na procházky v kočáře se svou matkou a po matčině smrti se svými dětmi. Háj jí byl velice milý, vždy se tu cítila šťastna. Až do jisté doby.
Na tvrzi ve Zborovicích se usadil nový šlechtic. Až se obeznámil s okolím, vyvolil si také za místo svých procházek a projížděk háj nad Troubkami. Často se tu setkával s paní ze Zdislavic, ale protože neměl dobrou povahu, byl velice sobecký, neměl z těchto setkání radost, naopak, přemýšlel, jak by paní ze Zdislavic její projížďky znepříjemnil a časem znemožnil. Jednou poručil zatáhnout cestu skáceným stromem, jindy dal cestu pod nějakou záminkou rozkopat, naváděl své čeledíny, aby paní vystrašili. Své špatné kousky prováděl tak dlouho, až sem paní ze Zdislavic opravdu přestala jezdit. Lakotný šlechtic měl radost, ale usiloval dál, aby se stal háj jeho majetkem.
Paní ze Zdislavic mluvívala s lítostí a steskem o milém lesíčku, často vzpomínala na pěkné projížďky, mrzela ji lidská zloba. A tu její věrní, kterým jí bylo líto, aby se jí zavděčili, volávali po háji z tajných úkrytů na zlého šlechtice: Vrať paní háj! Vrať paní háj! A ozvěna z lesa slabě odpovídala: Paní háj!
Paní ze Zdislavic se dovolávala svého práva u soudu, a když nepochodila, vyzvala svého zlého souseda do roka a do dne na boží soud. Sama prý se ještě po smrti zjevovala vždy v pravé poledne černě oděná v háji a volala: Vrať paní háj! Vrať paní háj! A ozvěna zase slabě odpovídala: Paní háj!
Zpráva o výzvě na boží soud se rozšířila po všech okolních vesnicích. Lidé napjatě očekávali, co se stane. Také zlý šlechtic o výzvě věděl, ale předstíral, že si z toho nic nedělá. Tak uplynul rok. Pán poručil zapřáhnout, že pojede do háje. Obloha byla zamračená, počasí rozbouřené, ale on nedbal. Možná chtěl ujet vnitřnímu neklidu. Sotva vyjeli ze vrat, ztratil náruční kůň podkovu a kulhal. Kočí se ohlížel rozpačitě po pánovi. Ten poručil: Přepřáhnout!A už se hnal kočár s pánem k háji. Sotva vyjeli na lesní alej, zvedlo se divoké povětří. Po obloze se křižovali blesky, hřmění neustávalo. Vtom prásk! zasáhl blesk blízkou borovici a srazil mohutnou větev. Koně se plašili, kočí do nich práskal, snažil se ujet a divil se, že nedává pán příkaz k návratu. Ohlédl se na něho a viděl, že mu stéká po spánku krev. Kočí uháněl domů. Jaké nastalo v zámku zděšení, když zjistili, že pán nežije. Borová větev mu prorazila lebku. A lidé si šeptali: Boží soud!
Pána pochovali, ale jeho vina nebyla odčiněna, proto neměl ani po smrti pokoje. Jednou se zdrželi někteří zborovští sousedé déle na besedě v hostinci u Roubalů. Vycházeli, právě když byla půlnoc. Najednou se jim zdá, že slyší z dálky dusot koní a rachot kočáru. Nežli se nadáli, přehnal se vedle nich po cestě černý kočár a v něm - tak se jim to aspoň zdálo - zlý šlechtic. Divoká jízda prý se opakovala noc co noc - alespoň lidé si tak vyprávěli, avšak dívat se neměli odvahy.
Až jednou byla v hostinci opět delší beseda, která se protáhla až do půlnoci. Zúčastnil se jí také mladý řezník ze Slížan. Zborovští přemlouvali řezníka, aby zůstal u některého z nich na noc, ale on byl furiant a snad také alkohol mu dodával kuráže a zbavoval ho zdravého rozumu. Že on se nebojí nikoho a ničeho, a pojede - li černý kočár , že se sním sveze. Sousedé doprovodili řezníka za městečko, ale vtom všichni ztrnuli: ozvalo se hrčení kočáru, dusot koňských kopyt a už se žene černý kočár s tajemným vozkou. Najednou zarazil a ozval se hlas: Smělče, přisedni! Řezník jako v mátohách nastoupil do kočáru a divoká jízda pokračovala směrem ke Slížanům. Ten kočár opět zarazil, ozval se rozkaz: Vysedni! Řezník se vypotácel, ale padl k zemi a tak ho tam lidé ráno našli málo živého. Nebylo mu pomoci, zemřel.
Tajemný kočár zmizel, zmizela také nešťastná paní, ustalo strašidelné volání: Vrať paní háj! Zůstal jen zvláštní název místa u kapličky nad Zborovicemi: Paniháj!
Tato pověst je na Zdounecku velmi rozšířená, ovšem v různých obměnách. Prvně jsem ji slyšel vyprávět v Nítkovicích, ve Zborovicích ji psali žáci měšťanské školy jako slohovou práci, vyprávěla ji panímáma Navrátilová z Hoštic.

*Pověst se opsaná v původním znění z velmi staré knížky u které už není přebal
Počet komentářů: 1
 

Rozerval mé srdce

29. dubna 2011 v 14:21 | Jarča |  Moje tvorba
Běžný život bez radostí,
čím jen skončit může?
Plnou kupou starostí
a zradou jednoho muže.

Odešel,
srdce mi rozerval.
Kdo mu přes rozum přešel,
že mysl mou obelhal.

Miluji ho stále?
Šance že se vrátí?
Malé...
Pochopí to? Až mě ztratí!

Dítě opustil,
matce ublížíl.
Proč to dopustil?
Proč se mi odcizil?

Podvedl?!
Zbouchnul mě.
Samotnou v domě.
Nechal mě.

Vychovávám dítě,
sama a s odvahou.
On praštil mou povahou
a rozhodil sítě.

Nebyl mi oporou.
Já nebyla potvorou.
Těhotenství mé neprožil.
To co já - nezažil.

Chtěl mě učit.
Chtěl mi poroučet.
Chtěl mě mučit?
Chtěl mě pokoušet?

Měla jsem brýle.
Růžové.
Žádné krásné chvíle...
Nemožné.

Byla jsem slepá.
Neviděla jsem to.
Nevím do čeho jsem se zamilovala.
Do NĚHO?

Opovrhoval mnou?
Za dítě mě měl...
Nevedl mě tmou.
Dceru po mě chtěl.

Porodila jsem dceru.
Krásnou... A jen moji.
Jemu ji nedám - věru.
Ať to stojí, co to stojí.

Ublížil nám,
od Natálky odešel.
O ni se nestaral.
Jen sex po mě chtěl.

Malá jeho dcera.
Nezajímala ho.
Je to pořád puberťák?
Copak neznám ho?

Až teď mi to došlo.
Oslepla jsem.
Prožila jsem rok - To nešlo.
Vše to bylo ve zlém...

Žárlil na mě,
ale proč?
Jaký měl záměr?
Byl to kolotoč.

Devět měsíců,
útrap i radostí.
Za pár okamžiků,
jen horda starostí.

On mě v tom nechal,
s jinou že by byl?
Kam spěchal?
O čem to snil?

Lhal mi o sobě,
v téhle době.
Nebyl upřímný.
Není bez viny.

Vše jsem na něm milovala.
On mi sliboval.
Lásku jsem mu opětovala.
On mě však jen obelhal.

Raději s "kurvou" byl.
Ani na křtinách dcery
jiný nebyl.
Na to fakt už nemám nervy.

Ani za porod,
nic mi nekoupil.
A ještě dirigoval.
Proč city mé uloupil.

Trpěla jsem hodně,
on to neviděl.
Porodila jsem dítě hodné.
To taky neviděl.

Už ho neposlouchám.

Už skončila ta diktatura,
už jsem volná, třeba jako sova.
Už žiji jen pro ni.
Pro tu, která dnem i nocí,
slzy roní.

Malá je,
čtyři měsíce teprve má.
Ještě nezná je.
Ještě je zmatená.

Otce svého,
Natálka nepozná.
Aby jí ublížil.
To radšji ať ho nezná.

Pro ni bude Pan NIKDO.
Bude to tak lepší.
Kdyby nás miloval.
My bysme byli přednější.

Však jinak to je.
Pro jeho matku s otcem žije.

Matka s otcem,
přednější mu.
Než já a Natálka.
Než nová rodina.

Ny tři,
žili bysme královsky.
On upřednostnil jeho maminku,
před vlastní dcerou.

Ať táhne.
Ať nás nechá být.
Chci snít.
Ať už se to nestane.

Opustil mě.
Tak ať pyká.
Už ho nechci vidět.
Dokud mé tělo dýchá.
Přidat komentář

City??

29. dubna 2011 v 13:55 | Jarča |  Moje tvorba
Když temnotou kráčíš,
při pachu jeho krve,
slastně se tváříš...
Vždyť začíná noc teprve.

Krev, tak slastná chuť.
Tekutina i jídlo.
Někdo jiný buď
jako bestie postav si bidlo.

Kdo se křížencem stal?
Hned... Potom?
Všechny pokyny znal?
Snad... Budeme diskutovat o tom?

Kdo bude další?
Chci to nechat být.
Už mi v "bedně" straší.
Chci snad jenom snít?

Člověkem?
Zvířetem zlým!
Je to věkem?
Žiji osudem svým.

Hvězda jasná,
svítí na cestu.
Noc krásná.
Však musím si vzít vestu.

Vestu drahou,
co daroval mi on.
Nač ten shon?
Nač pustinou vyprahlou?

Kráčím,
do ďáblova náručí.
Copak se mračím?
Za tvou smrt mi nikdo neručí.
Přidat komentář